THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzpomínám si přesně na chvíli, kdy jsem „Scorpion Bowls At The Hong Kong“ od GIRAFFES? GIRAFFES! slyšel poprvé. Všechno v tu chvíli začalo poskakovat. Lidi, hrnečky, klávesnice. Prostě všechno. Jako by si vše kolem mne přihnulo z kouzelné lahvičky s hopsinkovou šťávou. Tihle dva výtečníci z Massachusetts prostě ví, jak uvařit dávky návykového tanečního fetu, který se skládá z výhradně instrumentálních rockových ingrediencí. A nejen tanečního. Krom toho, že album „Pink Magick“ je v první řadě rozjuchaná a rozhopsaná matematická řachanda, na ní naleznete i nezanedbatelné množství náladových zvuků, které obratně kouzlí se zvukovou atmosférou celé desky. Jako byste byli na hodně ujeté kytarové diskotéce v šapitó toho nejbarevnějšího cirkusového stanu, který navrhl Salvador Dalí a Stanislav Holý dohromady.
Ačkoliv jsou v této kapele pouze dva lidé (kytara a bicí), kytarista Joseph Andreoli se díky looperům a různým octaverům ve zvuku příliš neomezuje. Kytary se na sebe vesele vrství a tapované kytarové šílenosti překračují hranice normality. Chvilku jste na rychle se točícím matematickém kolotoči a chvilku na retrodiskotéce ze sedmdesátek a vlivy indie a postrocku jsou dost slabé na to, aby tyto šílence dokázaly brzdit v jejich ujeté vizi světa. Rytmy, zvuky a melodie z dílny těchto podivínů jsou však dost silné na to, abyste na ně již při první dávce dostali chuť zanedlouho zase. A víte proč? Toto je totiž jedna z nejlepších mathrockových dvojic ve vesmíru!
8,5 / 10
rozmanitá parádní muzika :)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.